Viktor Dave

Holandsko a socialismus

1.

Holandští socialisté slavili minulého třetího dubna pětadvacáté výročí založení časopisu "Právo pro všechny" (Recht voor Allen), jenž vychází nyní dále pod názvem "Volný socialista" (de Vrije Socialist), a socialistické revoluční skupiny použily tohoto výročí, aby věnovaly vzpomínku skoro všude v Holandsku čtvrtstoletému zápasu a snaze o zlepšení mravního i materiálního stavu dělníků.

Holandsko se nepodobá z hlediska hospodářského a sociálního žádné jiné evropské zemi. Jako kdysi v malých obchodních republikách italských je i u tohoto chladného a mlčenlivého severního národa hluboký rozdíl v obyvatelstvu dle toho, náleží-li k velkoobchodu nebo k malým řemeslům. Ve středověku lidé vrchní vrstvy nazývali se národem tučným a lidé vrstvy spodní národem hubeným. Tento rozdíl se neudržel nikde lépe než v Holandsku - nikde není národ bohatství bohatší, ani národ bídy chudší. Není tu naděje na postupné urovnání třeba sebepomalejší. Bylo by třeba úplné přeměny hospodářských podmínek Holandska, aby se aspoň jen sblížily tyto dvě vrstvy obyvatelstva, mezi nimiž se šíří propast stále více.

Národ tučný, jenž by mohl nahromadit zlato v tunách a utvořit knihovny z bankovek svázaných ve svazky, zvykl si tak dokonale žít životem vyšším, nedotknutelným, posvátným, a vidět nižší lid hemžit se pod sebou v neznámých hloubkách, kam nikdy nesestoupí sonda, že nikdy již mu ani nenapadne, že se má zabývat povinnostmi k bližnímu, k státu a k národní nebo lidské obci. Holanďan bohatý, více než kdokoliv jiný, učinil ze svého domu chrám, v němž je jediným božstvím. Žije ve vznešeném, vysokém, mlčenlivém osamocení, poslouchán na každý pohyb. Mravy kolonií pronikly celou vyšší společností: bohatý Holanďan myslí, že je stále uprostřed otroků a nade vší kontrolu, jako tam dole, v dáli, kde vládou není ve skutečnosti než společnost obchodníků.Jeho jmění je pohyblivé, těžko zdanitelné - on nekoná žádnou vojenskou ani jinou službu kteréhokoliv druhu. Zaopatřuje ve veřejných úřadech syny, které neurčil pro obchod, přijmout však místo od státu znamená již úpadek, neboť dává se mu jen plevel. Není to prostě národ úředníků jako ve Francii - lid a malá buržoazie jsou přísně odděleny, protože i styk administrativní s nimi je nesnesitelný - i když jim ponechávají místa, opovrhují jimi. Ministři jsou skoro neradi viděni - král a královna sotva obklopeni dvorem. Království přišlo do Holandska jako jakési posvěcení aristokracie finanční a obchodní, ale bohatý Holanďan zůstává nezávislým, opovrhujícím vším, co nezachází se zlatem. Je třeba vlády pro malé lidi, on však vlády nepotřebuje, je nad vládou. Zlato je absolutní moc.

Člověk musí vidět takového holandského měšťáka večer, když na stole kotlík k přípravě čaje bublá nad lihovým plamenem. Tiše kouří a vše mlčí kolem něho. Nikdo se neodváží rušit majestátní klid tohoto obchodníka, jehož mozek byl ve dne jedním z motorů cirkulace zlata. Nyní mozek odpočívá, nemyslí na nic, nemá potřebu myslet. Zítra uvede se opět do pohybu od deváté hodiny raní do páté. V pět hodin pět minut se stroj zastaví, a ani zkáza světa by jím nepohnula.

Takto strojový život je vzrušován jen v pravdě řídkými nárazy obrazotvornosti a krve k hlavě stoupající. Neboť dobře živená, v emocích střídmá jeho krev pracuje často a vře. Tu Holanďan otvírá svou Bibli - ty nehybné obrazy svatých knih, stále tytéž, staré tři tisíce let, uspokojují dostatečně aspirace materielních a pravidelných povah. A nebo, a to pro většinu,které Bible nestačí, zbývají zábavy. Nikde obchod se ženou není solidněji, pravidelněji zaveden - je to prodej a koupě v jejich nejprostším výrazu, málo však bláznění a žádných skandálů. Normální život nabývá stále vrchu - je to stále otroctví kolonií.

2.

Za těchto okolností museli mít holandští socialisté více vytrvalosti než kde jinde na světě, větší trpělivost a energii než ve většině ostatních evropských zemí, aby dospěli k organizaci a stali se tou dnešní skutečnou silou, s kterou se počítá. Pravda je také a nesmíme na to zapomínat, že znamenitý rozkvět nizozemských dělnických organizací, jak se s ním právě shledáváme, má hluboké kořeny v minulosti. Před více než půl stoletím měl v Holandsku saint-simonismus výborné reprezentanty, mezi nimiž G. W. van der Voo a A. J. Nieuwenhuise. Malé skupiny věrných žáků mistrových, usídlené v Amsterdamu, Haagu, Utrechtu, překládali saint-simonské brožury přišlé z Francie, a hojně je rozšiřovali po venkově až do krajin frišských. Byli tam také fourieristé v dosti velkém počtu v Rotterdamu, v Groningách a v některých městech Holandska severního, kteří se čile věnovali propagandě na popud Belifanta, jenž si stále dopisoval s Fourierovými žáky v Belgii.

V roce 1848 vydal Joseph Charlier, belgický spisovatel, knihu s názvem "Rozřešení sociálního problému, čili Humanitní ústava, založená na přirozeném zákoně". Toto dílo zcela zapomenuté a dnes ostatně absolutně nenalezitelné nadělalo mnoho socialistů v Holandsku, kde bylo překládáno aspoň částečně a kde se rozšiřovaly úryvky z něho v četných veřejných místnostech v Amsterdamu, Rotterdamu, Groningách a v Leydenu mezi studujícími.Od roku 1851 do 1854 vyšlo několik publikací s tendencemi ultrademokratickými nebo i socialistickými, mezi jinými "Philantropisch-authropologisch Staathuishoutkunde", která zrevolucionovala mládež holandských universit, jindy tak chladnou, a "Licht en schaduwbeelden", jež měly velmi značný úspěch v třídách dělnických.

V téže době, koncem roku 1854, vydal Flám z Hiedinghe, vesnice v okolí Gentu, geometr a zemědělec Napoleon, de Keyzer, jenž vedl již časopis s Jacobem Katsem "Díťe Revoluce", důležité a stále pozoruhodné dílo "Přirozené právo", (700 str. v osmerce), v němž hájil třináct let před Karlem Marxem většinu historických a hospodářských thesí, známých dnes pod jménem thesí marxistických. Vykonal několik cest po Holandsku a vešel ve styk se spolupracovníky "Jitřenky" (de Dageraad), nové to revue, ve které Ablaing van Giessenburg, H. H. Huisman, dři. Gunst a Westermann a jiní připravovali filosofickou evoluci svých spoluobčanů k racionalismu ano i k atheismu.

Od roku 1856 do 1860 racionalistické a demokratické hnutí zdůraznilo se ještě publikacemi, jež vydal K. Mayer, jenž založil "Alianci svobodného myšlení", Rudolf Charles, jenž redigoval "de Tijgenoot op het gebied der Rede" (Vrstevník na poli rozumu), Van der Voo, jenž znova se ujal idejí sant-simonovských, v časopise "de Lichtsraal", a především objevením Multatuliho, slavného a geniálního Douwessa Dekkera, autora slavného sociálního románu "Max Havelaar" a mnoha jiných spisů, jež široce přispěly k průpravě duchů pro socialismus a revoluci. Multatuli, jenž byl najednou Lessingem, Fichtem, Heinem, Lassallem a Rabelaisem, byl bořitel, ničitel bůžků a obrazoborec - očistil půdu a aniž znal dělnické hnutí, jehož se nikdy přímo nezůčastnil, přispěl přece více než kdo jiný k osvobození duchů od náboženských, mravních, politických a sociálních předsudků. Roorda van Eyzinga, přítel a spolupracovník Eliséa Récluse na nádherném pomníu, jejž Réclus zbudoval vědě geografické, pracoval s Multatulim na díle vymanění a osvobození svých spoluobčanů.

To bylo zejména od roku 1860 do 1870 a v první periodě socialismu v Holandsku, kdy dělnické hnutí nabylo v této zemi velikého rozměru. Typografové, lithografové, ebenisté, tesaři, doutníkáři, obuvníci a krejčí založili především obranná sdružení a z členů těchto sdružení se pak rekrutovali první příslušníci sekcí Mezinárodního Sdružení Dělníků, kteří záhy vešli ve styk s mezinárodními sekcemi flámské Belgie.

Holandské sekce měly po nějakou dobu za svůj orgán "Pracovníka" (de Werker), časopis redigovaný v Antwerpách Filipem Coenenem, zhy však dosáhly orgánu vlastního,"Dělníka" (de Werkman), v němž spolupracovali mnozí nadšení a oddaní propagandisté, jako Wollring, Michon, Timmer a především Gerhard, statečný odpůrce autokratických choutek Karla Marxe.Hlavně od roku 1867 čítalo Mezinárodní Sdružení Dělníků četně sekcí ve hlavních městech země. Uchovám si vždy upomínku na imposantní socialistický kongres flámsko-holandský z konce máje 1871 v Amterdamu, na kongres to, jehož důležitost a ohlas byly znamenity právě pro zítřek pádu Komuny.

V této době také založila skupina revolučních socialistů Budoucnost (de Toekomst), o jejíž krásné poslání pečovali G. van der Voo, Alexander de Cocq, Westerann, Ch. Rodenback (Monterossi), Geesink, Rademacher, Buys. Měl jsem čest hájit v její sloupcích několik týdnů lidi a myšlenky pařížské Komuny uprostřed pokřiků a pískání holandské buržoasie.

O něco později založil Ch, Rodenback se mnou v Haagu Svobodu (de Vrijheid) nejprve jako týdenník, pak jako měsíční revue, v níž Alexandre de Cocq opěvoval v nadšených verších hrdinství povstaleckých žen a v níž poprvé v Holandsku vykládal jsem anarchistické ideje. Nové publikace se objevovaly v té době ve všech částech země. V de Werkmansbode podával F. Domela-Nieuwenhuis své Sociální listy, které dávaly již tušit statečného bojovníka z Recht voor alen a z de Vrij Socialist.Známo, jak osudnou ránu zasadil Mezinárodnímu Sdružení dělníků kongres haagský, jenž byl hlavním dílem a spolu neodpustitelným zločinem Karla Marxe. Dělnická sdružení ustupovala pomalu z boje, sekce internacionály živořily a umíraly jedna po druhé, a revoluční Holandsko zaplatilo draze tu pochybnou čest, že bylo vyvoleno za poslední bitevní pole, na němž se srazili adepti Michala Bakunina a straníci Karla Marxe.

Za nějakou dobu však ti, jež Mulatuli nazval jednou ve zlosti nebo ve špatné náladě Číňany Evropy, upamatovali se opět na své staré tradice revoluční a na vyzvání Ferdianda Domely-Nieuwenhuise vyrazili znova staré vlečné heslo: Proletáři, spojte se!

3.

F. Domela Nieuwenhuis může spravedlivě být považován za reorganizátora revolučních sil své vlasti po rozpadnutí sekcí Internacionály, důsledku to haagského kongresu. Narozen v Amsterdamu 31. prosince 1846 z bohatých rodičů, byl nejprve pastorem luteránské církve ve svém rodném městě. Měl takto příležitost poznat z blízka bídu mnoha svých oveček a záhy pojal šlechetný úmysl přinést lék. Zpozorovav však, že církev nemá moc, aby uskutečnila jeho ideál, rozhodl se pracovat mimo ní i proti ní, rozšiřovat socialistické myšlenky mezi lidem. "Měl jsem až dosud tu bláhovou ilusi, pravil ke svým souvěrcům, že církev mohla by žít novým životem, v harmonii s pokrokem civilizace, ale zkušenost ukázala mi, že to není možné, že bude vždy přežilou institucí, neschopnou jakéhokoliv zlepšení... Existence církví a náboženských obcí je skutečným anachronismem. Nezáleží nejvíce na tom, abychom byli křesťany, nýbrž na tom, abychom byli lidi, a proto, abych mohl být člověkem, opouštím církev, která jest jen mrtvým tělesem..."

Když byl psal po řadě do Praporu (Banier), v němž mezi jinými pracemi uveřejnil svou krásnou Filosofii osvobození, do Nizozemského Musea, kam dal Pokrok a Chudobu, Agrární otázku v Irsku, Právo vlastnické atd., do Jitřenky (de Dageraad), v níž byla vydána jeho velkolepá řeč o neblahém vlivu křesťanství ve světě, pronesená na Kongresu svob. myslitelů v Amsterdamu (1883), do Časových otázek (Fragen des Fijds), kam psal o Kapitalismu a socialismu, o mezinárodním zákonodárství práce, o bohatství pak do Dělnického posla, kde vydal nové Sociální Listy, představující výmluvnou předehru k jeho neustálým bojům za právo, spravedlnost a pravdu, Domela-Nieuwenhuis založil a ze svého platil pro holandský proletariát Právo pro všechny, ten mocný orgán boje, jenž v Holandsku a ve flámské Belgii vyvolal tisíce socialistů.

Po více než dvacet pět let nepřestal psát pro dělníky, mluvit pro ně na nesčetných mítincích, věnovat se tělem i duší jejich věci, obětovat jim čas, majetek, svobodu. Neboť vládnoucí buržoazie cítíc, že má v Domelu-Nieuwenhuisovi strašlivého protivníka, dala ho pomlouvat svými oficiésními pisálky, a když to nestačilo, vrhla ho do vězení. Ale nic nemohlo unavit jeho neúnavnou chuť k dílu - dokonce na svých propagačních cestách všemi provinciemi země, našel čas nutný k tomu, aby napsal Tresť Kapitálu Karla Marxe, Dějiny Komuny pařížské, Organizaci budoucí společnosti, N8boženství Rozumu, N8boženství Lidskosti, Normální dobu pracovní, Socialismus v nebezpečí, Válku a militarismus, Dějiny socialismu (3 svazky) a mnoho jiných děl, o nichž se nezmiňuji.

Je snadno pochopitelné, že propaganda činěná takovýmto člověkem, vládnoucím ohnivou a strhující výřečností, nemohla nedocílit značných výsledků - tož plnila se země sdruženími dělníků všeho druhu. Veliký agitátor zvolen za poslance do druhé sněmovny generálních stavů a seděl po několik roků v tomto úplně měšťáckém shromáždění. Zde viděl ještě lépe než dříve nicotnost věcí politických a stával se pomalu volným socialistou, domnívaje se, že pro pracující třídy nespočívá problém v tom, aby dobyly, nýbrž v tom, aby přemohly najednou vládu i monopol čili, aby vyvolaly z nitra lidu, z hlubin práce větší autoritu, mocnějšího činitele, který zmocňuje se kapitálu a státu a podrobuje si je. Tento mocný činitel je uskutečňován organizací průmyslových a zemědělských skupin, schopných upravit práci, neboť prostudoval a dovede užívat zákonů výměny, zná klíč a tajemství rozporů a antagonismů oficiální politické ekonomie, zkrátka osvojil si sociální vědu.

A čemu nás učí věda sociální? Že reforma politická jako předcházející reformě sociální jest utopií nebo nesmyslem a věčnou mystifikací, kterou pokrokáři všech odstínů i s revolucionáři dokonce klamali dělníky a veškerý proletariát. Sociální věda protestuje s Proudhonem proti tomuto pro sebe urážlivému úskoku, věda zavrhuje každou alianci s politikou a nejen že nečeká od ní pražádné pomoci, nýbrž právě s politikou musí počít své očisťující dílo.

V tomto smyslu hlavně od deseti let dějí se veliké změny v socialistickém hnutí holandském. Již v 1893 na mezinárodním kongresu curyšském řekl Domela-Nieuwenhuis, že zápas proletariátu v Holandsku měl by se odehrávat na půdě hospodářské, na půdě stávek a nikoli již na půdě politické a parlamentární. Téhož roku na národním kongresu v Groningách prohlásil se Socialisten Bond za protiparlamentární, a předvídalo se již, že dojde nyní brzo k hluboké roztržce mezi socialisty. Na londýnském kongresu roku 1896 byli protiparlamentární ve většině v delegaci holandské, ale jak známo nesnášenlivost většiny členů, především Němců, přinutila je opustit kongres.

Roztržka předvídaná v Groningách nastal opravdu v měsíci srpnu 1894, když pp. Troelstra, Polak, van der Goes vystoupili z Bondu a založili sociálně demokratickou dělnickou stranu. Tato nová sociálně demokratická strana, strana politické reformy, stvořená dle obrazu sociálních demokratů německých, vydržovaná penězi Němců a Belgičanů a dostávající současně s válečným nákladem rozkazy a instrukce z velikých generálních štábů socialistických se sídlem v Berlíně a v Bruselu, stala se brzo dosti četnou, rekrutujíc se jako jindy nikoli výhradně z dělníků, nýbrž hlavně ze zřízenců, z podřízených úředníků, z učitelů a z politiků všeho druhu. V 1895 založila tato strana v zemi 26 sekcí se 700 členy, v 1896 - 30 sekcí s 1000 členů, v 1898 - 55 sekcí s 2600 členů, v 1900 - 80 sekcí se 4000 členů, v 1902 - 115 sekcí se 7000 člen. Od pověstných stávek dělníků železničních v 1903, v nichž tato strana hrála tak žalostnou úlohu, její početná síla důkladně se zmenšila, a není pochyby, že se ještě o hodně zmenší. Již letošního roku na výročním sjezdu v Dordrechtu, jemuž předsedal p. Henri Polak, čítala jen 85 skupin, představujících dohromady 4000 členů, a přetřásala se na něm otázka, nemá-li Holandsko prodat některé ze svých kolonií, tak jako kdysi byly prodány Filipíny Spojeným Státům a Ostrovy Karolinské Německu!

Když se této sociálně demokratické straně podařilo od 1897 vyslat tři své členy do parlamentu, změnila část příslušníků protiparlamentární socialistické federace svou taktiku, a na kongresu rotterdamském 1898 rozhodla většina, že sice sekce strany jako sekce nezúčastní se volebních zápasů, že však členové jsou volni individuelně se jich zúčastnit nebo vzdát. Domela-Nieuwenhuis pozdvihl se energicky proti tomuto rozhodnutí, jež přímo odporovalo rezolucím dříve přijatým, a vzdal se svého členství ve federaci i jako redaktor Recht voor allen. To byl signál k definitivní zkáze Bondu: Domela-Nieuwenhuis založil ihned nový časopis, Volného Socialistu (de Vrije Socialist) a všechny revoluční živly, jež nechtěly se zabývat reformami čistě politickými, aniž volebními záležitostmi, seskupily se kolem starého kamaráda. Strana sociálně demokratická, jako vždy na číhané, využila rozporu v socialistické federaci a zmocnila se její politiků, a p. van Kol pospíšil si v nadšeném článku, zaslaném časopisu la Petite Républigue, oznámit světu, že došlo k novému sjednocení, že harmonie byla dosažena a socialismus svobodářský se dožil!

Právě opak jest pravda. Zbaveno svých strusek, hnutí svobody se vyvíjelo mnohem rychleji než strana sociálně demokratická, hlavně od velkých stávek z 1903, při nichž Domela-Nieuwenhuis mohl spráně ze zpronevěry a ze zrady obviňovat sociální demokraty Troelstru, Oudegeesta, Polaka, Vliegena a ostatní vůdce reformistické a parlamentární strany. V očích velkého počtu dělníků ztratili sociální demokraté všechen kredit a všechen vliv. Jejich obojetná hra, vymyšlená p. Troelstrou, učinila je dělníkům podezřelými. P. Troelstra napsal 17. března 1900 do časopisu Het Volk: "Důvěřujíce prozíravosti, chladnokrevnosti a citu zodpovědnosti těch, kdo sedí v obranném komité, doufáme, že nedojde k všeobecné stávce. Uskuteční-li se však tato věc přece, nezbude nám než se sklonit před hotovou věcí. Naší povinností bude pak podporovat dělníky a nestavět se hnutí v cestu." Tímto způsobem chtěli lidé z Het Volk vyvléci se ze zodpovědnosti a zároveň zachránit pro sebe sympatie dělnictva. Tato obojetná, dvojsmyslná řeč, toto kolísavé jednání rozdvojilo pravé křídlo sociálně demokratické strany od levého. Od té doby nizozemská strana socialistická je velmi nemocná - již při posledních obecních volbách bylo lze zaznamenat značný úbytek jejího vlivu, skoro ve všech městech, jež mají nějakou důležitost.

Naproti tomu hnutí, jemuž v čele stojí Domela-Nieuwenhuis, činí stále rapidnější pokroky. Jak to vyslovil ve zprávě podané k mezinárodnímu protiautoritářskému sjezdu v Paříži 1900, ke sjezdu zakázanému ministerstvem Waldeck-Millerandovým, seskupují se anarchisté stále více v malé, volné a autonomní kroužky. Jejich ideálem je svoboda a, že ji chtějí pro sebe, snaží se dobýt ji pro všechny. Konají všude přednášky, rozšiřují hojně knihy i brožury, vydávají časopisy a provádějí takto dobrodějný vliv na masy, které nepozorovatelně odvracejí od neúrodné politiky parlamentárních reformistů.

Socialistické hnutí jest již od nynějška z velké části komunistické a svobodářské, řady přívrženců dobývání veřejných mocí řídnou stále více, a brzo dělnické Holandsko, zbavené svých politiků, bohaté stále novými silami, rozhodnuté být svobodným, provede dílo přeměny a změní, dle výrazu Eliséa Recluse, osu sociálního života tím, že dobude pro všechny blahobyt, jenž je dosud privilegiem několika.

Viktor Dave

(Nový kult, svazek VII. (1904), číslo 3.)